Alfred Komarek byl v posledních desetiletích nedílnou součástí našeho života. Již jako student začal psát a jeho texty byly brzo čteny v rozhlase, Mimo jiné byl také zodpovědný za vysílání pořadu „Melodie exklusiv“. V roce 1998 bylo vydáno jeho dílo " Weinviertel Ponory v zeleném moři ", kde se poprvé objevil jeho vztah ke zdejší krajině. V témže roce vyšel první Komárkům kriminální román “Polt musí plakat”. Jeho děj se odehrává ve fiktivní obci Brunndorf, jejíž předlohou byla oblast Pulkautal. Kniha byla následovaná dalšími čtyřmi „Poltovými“ romány: "Květiny pro Polta", " Nebe, Polt a peklo ", " Poltova rozlučka " a " Polt" . Tato díla byla následována sbírkou krátkých příběhů "12krát Polt ". V této sérii se projevují Komárkovy hluboké znalosti oblasti Pulkautal a jeho obyvatel, které autor získal během desetiletí, kdy zde vlastnil sklep. Filmové adaptace románů realizoval spisovatel ve spolupráci s režisérem Julianem Pölslerem. V roce 2002 obdržel cenu za nejlepší scénář. Pozorní čtenáři a diváci si všimnou i rodiny Himmelbauerů – přejmenované v knihách na rodinu Höllebauer.

Ukázka z románu Polt musí plakat

V Höllenbauerově sklepě

Dlouhé měsíce zbavovali Höllenbauerovi svůj dvůr zvěrstev, která zde napáchala moderní doba, zejména pak léta šedesátá . "Mimochodem, může mi Ernst říci, proč přicházejí zákaznici, když je ve sklepě? Líbí se jim…?"

Simon Polt měl dokonce velmi velkou radost. Sklep Höllenbauerů byl pro něj temným nebem pod povrchem země, i když farář by toto označení z teologických důvodů nechtěl v žádném případě slyšet. Policista mimo službu nechal stát své černé kolo před sklepem a vydal se sám Burgheimerskou sklepní uličkou. Pokud byla cesta příliš strmá, většinou sesedl z kola a tlačil jej vedle sebe. Tentokrát mu v tom však zabránila netrpělivost, která jej poháněla, a on se v posledních metrech opřel do pedálů. Celý červený a bez dechu, ale veselé mysli, otevřel dveře vedoucí do hlubin sklepa, který stojí vedle velké lisovny.

Strmé, z cihel postavené schody vedly přímo do hlubin. Simon Polt věděl, jej čeká 42 schodů, přičemž každý z nich je jiný, mají zaoblené hrany, hrboly a jámy vytvořené dialogem kroků návštěvníků sklepa. Generace Höllenbauerů používaly tyto schody vedoucí do sklepa a ony jim pomáhaly při cestě vzhůru. Polt byl naštvaný pokaždé, když někdo cizí bezmyšlenkovitě zdolal tyto schody, aniž by se snažil pochopit, co se mu snaží říci.

Když policista dorazil do chladných hlubin, tak se zastavil a rozhlédl se: v neobvykle vysokém, cihlami zaklenutém sklepě se tísní obrovské dřevěné sudy. Menší boční průchod na pravé straně poskytl útočiště pro hromadu lesklých tmavých lahví vína, jejichž korky byly porostlé černou sklepní plísní. Úzký průchod vlevo vede do druhého paralelního sklepa, který však není tak vysoký. Z něj, jak Polt věděl, odbočovalo mnoho dalších východů, které střídavě klesají nebo stoupají z temnoty. Nachází se zde i několik nečekaných, tajemných výklenků. V této části sklepa nebyla elektřina, a jen odvážní se vypravovali s baterkou do hlubin. Tomu, kdo našel cestu při svíčkách, se zjevilo z temnoty mnoho malých blikajících obrázků, starých nápisů a kreseb, a také podivně po křivolakých stěnách se pohybujících stínů, který vyzývaly myšlenky a sny k tanci. .
[...]